Začněte výškou sedáku. Pro dospělé se pohybuje mezi 44 a 46 cm, u jídelního stolu s deskou ve výšce 74–75 cm. Pokud je sedák vyšší, tlačí do stehen; pokud nižší, sedíte na kostrči a po chvíli bolí záda. Hloubka sedáku stačí 40–45 cm, hlubší lavice nutí lidi podsunovat se dopředu nebo se opírat jen o okraj. U dětí počítejte s tím, že budou potřebovat podsedák nebo stupínek, jinak sedí na lavici s nohama visícíma a rychle odcházejí od stolu.
Nejprve odmastěte povrch dveří. Prach, mastnota a zbytky staré pásky jsou nejčastější důvod, proč zvonek do týdne spadne. Použijte izopropylalkohol a nechte povrch úplně uschnout. Potom nalepte přiloženou pásku na zadní stranu zvonku a přitlačte na dveře alespoň na dvacet sekund. Po naleštění počkejte doporučených několik hodin, než zařízení zapnete. Pokud jde o těžší kus s kovovým tělem, přidejte jistící rámeček, který se nasune na horní hranu dveří. U magnetického uchycení zkontrolujte, zda je plech dostatečně silný — slabý magnet se při zabouchnutí dveří posune a obraz se rozostří.
Nastavení je krátké, ale ne intuitivní. Prahovou vlhkost nastavte nejdřív na střed, obvykle kolem 60 až 65 procent. Doběh nastavte na pět až deset minut, ne na dvacet. Delší doběh znamená, že ventilátor vysává už suchý vzduch a v zimě zbytečně ochlazuje místnost. Po týdnu provozu zkontrolujte, jestli se po sprchování vypne sám. Pokud běží nepřetržitě, čidlo je buď zanesené, nebo je v místnosti trvale vysoká vlhkost — často kvůli ucpané odpadní rouře nebo netěsnícímu sifonu.
Nejčastější chyba je montáž přímo nad sprchu, druhá je chybějící zpětná klapka. Třetí je nastavení hygrostat na minimum, kdy ventilátor sepne při každém otevření dveří. Čidlo čistěte jednou za rok jemným štětcem, jinak se prach a vodní kámen postarají o to, že hygrostat přestane reagovat. Filtr v potrubí, pokud tam je, vyměňte podle zanesení, ne podle kalendáře.
Koupelnový ventilátor s doběhem a hygrostatem řeší vlhkost sám: sepne podle relativní vlhkosti a po vypnutí ještě chvíli běží, aby odtáhl zbytek páry. Jenže většina stížností na „nefunkční" hygrostat nemá příčinu v elektronice. Ventilátor je umístěný tam, kde nemá co měřit, nebo je dimenzovaný na jiný objem vzduchu, než jaký koupelna skutečně má.
Mezi typické chyby patří kotvení pouze do omítky, vynechání parotěsné vrstvy u podlahy a použití obyčejného skla místo kaleného nebo vrstveného. Další častou chybou je zapomenutí na odvod kondenzátu, který se tvoří mezi skly. Bez odvodňovacích otvorů v profilech začne po čase zatékat do bytu. Kontrolu je vhodné provést po první zimě, kdy se konstrukce usadí, a dotáhnout spojovací prvky.
Napojení na elektro je jediné místo, kde se nevyplácí improvizovat. Ventilátor s doběhem a hygrostatem potřebuje trvalé napájení pro čidlo a spínanou fázi od světla. Pokud světlo ovládá jen jednoduchý vypínač, veďte k ventilátoru tři vodiče: trvalou fázi, spínanou fázi a nulák. Kdo zapojí jen dva vodiče, bude mít buď ventilátor bez doběhu, nebo hygrostat bez napájení. Práce v koupelně patří pod proudový chránič a krytí alespoň IP44.
Umístění a dimenzování rozhoduje dřív než parametry Hygrostat měří vlhkost ve svém bezprostředním okolí. Když ho namontujete hned vedle sprchového koutu nebo přímo nad vanu, čidlo zvlhne okamžitě a ventilátor poběží pořád. Když ho dáte na opačnou stranu místnosti do průvanu od dveří, sepne pozdě a vlhkost mezitím zkondenzuje na zdi. Kompromis je nade dveřmi nebo na stěně proti sprše, ve výšce, kam člověk nedosáhne rukou, ale kam se pára dostane přirozeným prouděním. Průtok vzduchu počítejte z objemu koupelny: u běžné koupelny stačí vyměnit obsah místnosti zhruba šestkrát až osmkrát za hodinu. U malé koupelny bez okna je to horní hranice, u velké s oknem stačí dolní.
Hotovou polici zatížíte zkušebně až po několika hodinách, kdy materiál sedne. Zatížení dávejte doprostřed, ne na kraj, kde páka působí nejvíc. Pokud police v rohu rezonuje nebo se chvěje při dotyku, není to estetická vada, ale signál, že některý spoj nemá pevný kontakt se stěnou. Rozeberte ho a najděte příčinu, dokud je police prázdná.
Existují tři základní provedení. První je lehké posuvné zasklení s hliníkovými profily a jednoduchým sklem, vhodné pro balkony, kde jde hlavně o omezení deště a větru. Druhé je pevné zasklení s otevíravými křídly, které lépe drží teplo, ale výrazně přitěžuje desku. Třetí je bezrámové zasklení s kalenými tabulemi, esteticky nejčistší, ovšem s nejvyššími nároky na přesnost uchycení. U panelových domů se nejčastěji volí první nebo druhý typ, protože konstrukce bývá dimenzována na menší zatížení, než se na první pohled zdá.